Mirákl je první práce, kterou Josef Škvorecký napsal po svém odchodu do politického exilu v roce 1969. Jako jinde i zde používá obecně známé události z historie (akci komunistické policie z konce roku 1949, tzv. Číhošťský zázrak, okupaci Československa v srpnu 1968 apod.), ale poprvé z nich splétá hustou síť několika časových rovin. Jejich prostupování vytváří plastický a měňavý obraz Československa let 1949-70, jejž komentuje zaujatý ironický vypravěč Danny Smiřický. Když Mirákl v roce 1972 vyšel v torontském exilovém nakladatelství, byl odmítnut jak normalizační propagandou, která tehdy ještě o politických exulantech psala (než jejich existenci začala o rok dva později zamlčovat) a mínila, že jde o „bulvární příběh" zaplacený pravděpodobně západními špionážními centrálami, tak nezávislými českými intelektuály se zákazem povoláni, kteří vnímali román jako příliš „kritický" vůči ideálům roku 1968. Různě motivované soudy se tak na konečném verdiktu shodly. V běžném životě by to byl důvod k tomu, aby „pachatel" zpytoval svědomí. V umění to je obvykle známka výjimečného činu, který přesahuje dobu svého vzniku a trvá.